Duben 2010

...Jen se ptám...

27. dubna 2010 v 19:22 | Doubková Karolína
Ptám se sebe každý den,
zda je to cit, co moje srdce
rozstřílel snad na sto kousků
bez jakékoliv nábojnice.

A ptá se on zas srdce svého,
jestli právě cit tu souží,
slunce, které dychtí svítit
na přátele, co snem se plouží.

Na oplátku zase srdce
klade tuze těžkou otázku.
Zda-li vydrží to přátelství,
i když jde tu o Lásku.

zmatená...

27. dubna 2010 v 19:18 | zase já.
Zmatená jak malý ptáček,
co hnízdem matce propadl.
Zmatená jak černý vláček,
co z kolejnice vypadl.

Nechceš ale srdce mluví,
pak tě klame rozum tvůj.
A co že ti to srdce praví?
"nehýbej se, klidně stůj"

Nehýbat se, státi klidně?
Nedokážu, musím jít.
Utéct snadno lidským slzám.
Nedokážu klině žít.

Alespoň se pokusit,
najít štěstí v jiném štěstí.
Pomůže to? Bude klid?
Života tu sbírám klestí,
aby nezakopli moji drazí
a je to jako rána pěstí,
když ta srdce jiní srazí.

Šedé šmouhy prosvítají,
sklem co zatím nemá nouzi
o barevné a jasné květy,
v nichž zlost a cit můj smutek vzbouzí.

ano nebo ne?

27. dubna 2010 v 19:11 | já=)
Těžko se to city hledaj,
když jeden touží, druhý slouží
a bez cíle tím vztahem krouží.
Jen saze na srdce tu sedaj.

Tak proč podporovat nadsázku,
že vztah i jako služba žije,
to jen bílá barva černou kryje.
Každý právo své má na Lásku.

Obě srdce zraní se
v soužití v němž citů kvítka,
vykvetou jen velmi zřídka.
Přesně vím, jak bojíš se!