...alejí slunečnic...

23. července 2010 v 22:23 | Doubková Karolína
Směle cválá alejí slunečnic
a poníkem jí vlastní touhy jsou...
kreslí svoje básně po stěnách
domků, co nepoznali smích.
Jsou tak čistá její slova,
jak čerstvý bílý sníh.
Chce být jenom tvou.


...možná v představách svých ztrácí se...

....ta drobounká holčička ve žluté pláštěnce
a v květinových holínkách...
teď brouzdá se v kalužích
a počítá zlaté rybičky....
Něžně hladí ji už věčné slzy,
hladí její tvářičky
schované v barevných pastelkách....

A přec... její oči smějí se =)
 

...jako dřevo a voda...

16. července 2010 v 21:05 | Doubková Karolína
Tam co realita a náš sen
tančí davy krásek mezi námi...
Já? Šílená hvězdička, co jen
s tvojí láskou září mezi všemi.

Snad naše duše jsou si nakloněny,
vztah náš pokvete a snese plody.
Ať promluví ta kombinace...
směska dřeva s trochou vody...=)

...síť, co chrání a ubližuje...

13. července 2010 v 19:24 | Doubková Karolína
Jsem muška, co uvízla v síti
a jen ruce tvé mě mohou dostat ven.
Jsi záchrnou a úsměvem,
však i plácačkou na mouchy můžeš mi býti.

Najdi mé oči, když skutečně svítí
(ty tvé svítí vedle mých)
snad vždy upřímný bude můj smích.
Však ne když se něco vznítí.

Mé oči možná nepláčí
a dusí slzy v klíně,
nechci upírat si tvoje rámě,
však ke tmě se srdce nestáčí.

Aspoň ne to moje!
( NE, I VE TMĚ BUDE HLAVNĚ TVOJE)
 


..nemůžu...

13. července 2010 v 19:20 | Doubková Karolína
Maličkou věc si uvědomit,
že všechen čas s ním být nemůžu
= já ten pocit, každodenní SMS
zkrátka a dobře přemůžu...

Schoulím se mezi polštáře
a k sobě přivinu si medvídka,
napíšu báseň, co za tím udělá
čáru...a podle pravítka =)

...síla slov jak mandarinka...

13. července 2010 v 19:17
Co je to, co zní nám v hlavě?
To co potěší a může zranit,
velkou zbraň v těch našich ústech
mohou právě slova ztvárnit.

Mám je chápat?..Nemusím.
Maj se přít a maj mě chránit,
Ta neskutečná moc těch slov
touží vždycky srdce bránit.

Mohou pouze drobné hlásky
všechna naše přání splnit?
Jen zvuky, možná melodie
dobru zlu jdou stranit.

Usmívám se, nemám strach,
dnes a denně, zas a znova.
Můžeš říkat mám tě rád,
však vždy to budou pouhá slova.

Já ti ale věřím
a ta slova pro mě kvítím jsou,
zvlášť když teď už naše slova
ruku v ruce spolu jdou.....=)

....jen jedna růže...

13. července 2010 v 19:16 | Doubková Karolína
Svět je plný sedmikrásek,
však pro každého jedna růže.
Jen jednou se zamilovat
každý člověk může.

Ostrý pohled do očí
a rty tvé potkají se s mojí kůží.
Svět se rázem zatočí.
Můžu já být tvojí růží?

Šmoula

13. července 2010 v 19:13 | Doubková Karolína
Jsem jak světlo bez žárovky,
co přece jasně svítí.
Odolávám ohni svíčky,
však nakopne mě kvítí.

Pro tvé srdce věř, že můžu,
můžu ti dát oč si žádáš,
však beze mě,můj milý pane,
ty jistojistě strádáš.

Já objevuju skryté touhy,
co myslel sis že postrádáš
a pak už je jen na tobě,
jak zvrhle s nimi nakládáš.

Jsem to, co doslova tě pohltí,
ač bráníš se jak nejvíc můžeš,
páč proti mně se neodvoláš,
prostě nic nezmůžeš....

....

Proč snažit se mě odstranit?
Každý po mně touží.
Je to přece zvláští pocit,
když se srdce něčím souží.

...

Jsem krásná ale zákeřná,
to mohu říci směle,
však vyslovíš-li moje jméno,
zní tak krásně zněle.

Zachovej mě ve svém srdci,
ač víš, co všechno se ti stane.
Já jsem totiž tvoje JÁ,
já jsem LÁSKA, drahý pane=)

....my snílci....

13. července 2010 v 19:12 | Doubková Karolína
Stopuje želva na silnici,
má letecké brýle, krunýř z hliníku,
prý: ,, stačí přejet přes ulici
a už mám pearcing v pupíku.''

Kousek dál zas méďa Pusík
staví zámek z antuky
a sluchátky mu Lady GaGa
dává rady pro kluky.

Hrdý to dobrman, teď roztahuje křídla,
v jednom kolu, v druhém hranolky,
a s obrovským snažením
stopuje tu hašlerky.

Dřevěný šuhajík se svojí panenkou
kupují letenky do Česka.
Jedou na líbánky, rádi se mají,
to ještě nevědí, že prodaj je do Ruska.

V krasových jeskyních kope krtek mrakodrap,
poslouchá Marleyho a Rybičky,
snaží se jak nejvíc může,
aby domov měly vidličky.

Padá sníh a Santa Kos
hledá Slunce na gumové kachničce,
GPSka navádí ho
právě k naší ledničce.

Tam v ledovém trůně
sedí mandarinka z akvarelu
a v jejím nitru září slova
,, KÉŽ SE NIKDY NEPROBERU''

Králíček Duracel

13. července 2010 v 19:11 | Doubková Karolína
Přemýšlím, jak velkou roli
hraje nejistota v našich srdcích.
Jak nejistí jsme ve svých citech.
Jak nejistí jsme v lásky klecích.

Jde o vyrovnanou hru,
co srdce s rozumem tu hrají.
Jen jeden tady může vyhrát,
zvlášť když oba....navzájem se znají.

Cítím to jako když oheň,
hoří jasně rudým plamenem.
Buď přátelstvím ho uhasíš,
nebo rozum lehne popelem.

Miluju ty svoje sny,
co nevysvětlí žádný snář.
To slunce oslnilo naše oči....
tak už pohlaď prosím moji tvář.

V jiný svět

13. července 2010 v 19:11 | Doubková Karolína
Odhrnuly vrby z větví
svých závoj rozkvetlý a lehký
a dovolily letmě slunci
ozářit sen, dosti křehký.

Odhalily malé děvče,
co pod větvemi si ustlalo.
Nesměle, ne neví o tom,
že něco krásného tu v její tvář
lehký úsměv vepsalo.

Snad mezi mráčky kličkuje
a necítí tu tíhu života,
možná spíše v hloubi moře
hladí želvy, popleta.

Je krásné, jak nám tahle slova
naivně však známě zní
a můžem hádat zas a znova
o čem asi naši blízcí
nespoutaně, směle sní.

Kam dál